Tvrz Hanička

13.9.2009

Bylo dohodnuto, že v neděli se vyrazí do Kovar na rybu a potom do Orlických hor podívat se na Haničku. Odjezd v 8,00 abychom to vše stihli. O půl osmé telefon, volá Maxi: stojím před před barákem a vykouřil jsem už dvě cigára, tak jsme ho tedy pozvali dál. Dorazil jako první až z Č. Lípy (dlouho s náma nebyl, tak jsem mu vyhrožoval, že mu seberu tričko a aby o něj nepřišel, tak radši přijel). Pak dorazil Pavel Mareš a po telefonátu s Kukym, kterej ještě vyspával vyrážíme na Hrabačov, kde se měli připojit Míra s Květou. Kuky měl za úkol se tam včas dostavit a tak jsme se tam všichni nakonec setkali. Protože Božka zajistila prohlídku od 13.00 tak jsme se dohodli, že nejdřív pojedeme na pevnost a potom cestou zpátky se stavíme v Polsku. S Tridacem jsme se zas dohodli, ať odhadne kdy můžeme asi dojet do Dvora Králové a tam že se připojí. Nakonec po nějakém tom hledání jsme se také setkali a byli jsme tedy komplet. Velením byl pověřen Tridac, protože jako vždy jsme nevěděli kam jedeme a taky proto, že měl navigaci. Navigaci měl sice i Kuky, ale po zkušenostech z Rakouska jsme řekli, že nebudeme riskovat, neboť v pondělí musíme všichni do práce.

Počasí: zataženo a docela zima, hlavně ráno, ale protože jsme všichni byli vybavení, tak to nikomu ani moc nevadilo. V průběhu dne se vyčasilo a na motorku bylo ideální počasí. S nějakou tou zastávkou dorážíme do Rokytnice v Orlických horách a máme 45 min. čas, než bude prohlídka. Zapadli jsme tedy do restaurace, dali si všichni česnečku a rychlý kafe a razíme na parkoviště. Ubytujeme motorky a čeká nás 1,5 km lesem pěšky do kopce. Mladí nasadili vražedné tempo, asi po 200 m s Tridacem začínáme zaostávat a po 1 km „dobíháme“ Božku, která už byla taky se silami v koncích. Když jsme tedy dorazili nahoru, tak všichni seděli u venku u stolu a posilovali se energetickými drinky, nebo nevím co to chlastali, akorát někdo si dal pivo. Když jsem ho zahlíd, tak jdu, že se napiju a když strkám pivo k hubě, tak Pavel Mareš říká: nechlastej to ! To tady někdo nechal !, takže jsem zarazil včas. Všichni ostatní se pak do Pavla pustili, že je blbej, proč mi to říkal, že mohla být „prdel“ atd. Ani jsem si nestačil zapálit a už nás průvodkyně naháněla na prohlídku. Bylo to podobné, jako na Dobrošově, akorát tu bylo méně schodů a vybavení pevnosti bylo o hodně chudší. Co si ještě tak pamatuji: postavili to za dva roky, což je obdivuhodné, ale nikdy to nedodělali, takže byla nepoužitelná. Pak po válce si zde komouši pro pár vyvolených nechali postavit protiatomovej kryt za pár melounů a protože nikdo nechtěl házet atomovky, tak přijel kovošrot a co bylo ze železa, tak rozebral a odvezl. Za války, stejně jako na Dobrošově tady němci zkoušeli svoji munici. Absolvovali jsme tedy prohlídku a na výstupu mě podrobovali osobní prohlídce, protože během prohlídky na mě, hlavně Míra, pokřikovali: nech tam ty kohoutky, vrať to splachovadlo atd. a pak průvodkyni vykládal, že stavím barák a že co vidím, to seberu. O půl třetí dorážíme na parkoviště k motorkám a dohadujeme co dál. Pavlovi někdo volal, jak je v Polsku a co si dal za rybu, tak vykládal, že je hezky, dal si pstruha a já nevím co ještě. Pak říkal, že se musíme někde stavit a koupit alespoň nějaký šproty, aby mu věřili, že jel na rybu. Vůbec nevěděl, že máme jet na Haničku, Kuky nebo Míra mu řekl, že jedeme jen na rybu. Teprve na cestě jsme řekli, že jedeme na Tvrz Hanička a protože mu to nic neříkalo, tak se těšil na nějaký hrad. Když pak zjistil, že je to pevnost z 2. světové, tak už mu pak bylo všechno jedno. Shodli jsme se, že rybu už nestíháme, tak jsme se vrátili do Rokytnice a šli do té samé hospody na pořádný oběd. Zapomněl jsem sdělit, že když jsme platili ty česnečky a hlásili kdo měl kolik rohlíků, tak servírka sdělila, že pečivo se nepočítá. Kuky si tedy chtěl zbylé rohlíky nacpat do kapes, ale rozmluvili jsme mu to. Takže když jsme se vrátili na oběd, tak objednávka zněla: 8 x 5 rohlíků ! Sýry, paštiky jsme si koupili v krámu. No co budu povídat, neuspěli jsme. Tak tedy objednáváme klasiku, každý něco jiného. Míra si objednal žebírka, tak jsem somroval, ať dá vzorek, ale znám Míru, ted by nedal, Květa jo, ta dá každýmu a tak jsem to vzdal. Pak mu to asi bylo blbý, nebo už nemohl, tak mi jedno poslal přes Kukyho, kterej seděl vedle mě. Já to ale nevěděl, Kuky se pořád nějak blbě odvracel, jako by něco hledal na zemi, ostatní se pochlebovali a tak říkám, co to tam máš ! Představte si to !!! On mě to žebro ožíral !!! Tak jsem pak dojel zbytek a to bylo naposled, co Kuky s námi seděl u stolu ! Vždycky si odsedával, vždyť to víte, protože ho u stolu nikdo nechce, teď už vím taky proč ! Přitom když jsem chtěl ochutnat jeden jeho americkej brambor jestli je slaný a podat taky Tridacovi, tak mě málem urazil ruku.

Po jídle jsme rozhodli, že tedy už do Polska nepojedeme, protože by jsme to nestihli a byla pak už zima. Pojedeme tedy domů a stavíme se v Dobrušce, podívat se na F.L. Věka a dáme v cukrárně něco sladkýho, protože Míra s Květou už byli protivný, protože za celou cestu měli jenom tři nanuky, dvě mufiny a jenom pár ještě nějakých sladkostí. Vzpoměl jsem si taky na Mikeše, když jsme projížděli tím městem jak bydlí, teď si zrovna nemůžu vzpomenout a kdybych měl jeho číslo v telefonu, určitě by jsme se zastavili na kafe a menší pohoštění. Jak jsme rozhodli, tak jsme udělali. V Dobrušce cukrárna, abychom měli pokoj a pak následovala prohlídka baráku, kde prý bydlel F.L. Věk (pouze z venku) Určili jsme trasu kudy domů a rozloučili se s Maxem, který to měl domů blíž jinudy, než my. Ani nevím kolik bylo hodin, ale z Vrchlabí už jsme jeli po tmě. Za Trutnovem na pumpě jsme na sebe naházeli zimní doplňky a bylo nám celou cestu dobře. V Jilemnici se odpojil Míra s Květou, Pavel to vzal na Vysokej a my s Božkou a Kukym jeli směr Harrachov. Kuky jel s námi protože by Pavla nedohonil a navíc slíbil Božce, že pojede slušně a že jí neujede. V Jablonečku slušně požádal Božku jestli ho už propustí a že by se alespoň ten kousek domů trochu projel. Tak mu Božka dala školení, aby jel v zatáčkách opatrně, dával pozor na srnky, bral na ostatní účastníky provozu ohled a aby zdravil starší a s obavami ho pustila. Okolo 9 večer jsme doma, sice utahaný, ale spokojený. Po půl hodině odstrojování teplá sprcha a do hajan.

Co chcete víc !

Najelo se 320 Km, naprostá pohoda, akorát to chce lepší partu !

 

Giovany